Hroší blog

Rio de Janeiro

Pedro stál na kopci Corcovado a už několik desítek minut vyhlížel blížící se sochu Svobody. Dočkal se, nejprve ho upoutala zlatem se lesknoucí pochodeň, kterou socha Svobody mávala na sochu Krista Spasitele. Ta jí mávání opětovala, ale mávala oběma rukama. Socha Svobody mezitím došla až pod vrch Corcovado a podívala se nahoru. Pedro na ni zíral s bradou snad až na zemi a ona na něj mrkla jedním okem. A potom začala šplhat, drápala se nahoru po stezce, až se tam nakonec s úsilím vydrápala. Vypadala, jako by byla zadýchaná, ale Pedro si jen poklepal na čelo a usmál se představě zadýchané a zpocené ocelové sochy pokryté mědí. Ježíš Kristus přešel k soše Svobody. Obě sochy se objaly, socha Krista Spasitele se otočila směrem k moři, přešla ke kraji hory Corcovado a skočila. Pedro nechápal, jak se jí povedlo doplachtit až do moře, ale povedlo se jí to. Naposledy zamávala soše Svobody, která se mezitím posadila na podstavec a desku i pochodeň si položila do klína. Poté socha Ježíše Krista odplavala kraulem někam do Evropy.

Paříž o 5 dní později

"ZPRÁVA DNE!!! SOCHA KRISTA SPASITELE SE MOMENTÁLNĚ NACHÁZÍ V KANÁLU LA MANCHE A CHYSTÁ SE VPLOUT DO ÚSTÍ SEINY. MÍŘÍ DO PAŘÍŽE?" hlásaly obří titulky na internetu, v každých novinách, v televizi a všude možně. Jacques už několik dní tábořil na břehu Seiny a vyhlížel sochu Krista Spasitele. Možná byl šílený, možná ne. Lidé si na něj ale ukazovali a přemýšleli, proč tam sedí. Ti, kteří kolem něj procházeli častěji, si ťukali na čelo, jako by snad oni byli úplně normální, jako by nikdy neudělali nic zvláštního, při čem by si okolí ťukalo na čelo.

Trvalo už jen další den, než socha kraulem doplavala od ústí Seiny až do Paříže. Doplavala prakticky až k Jacquovým nohám a promluvila na něj...