Hroší blog

Jak jistě víte, v listopadu roku 2015 jsem se zúčastnil soutěže NaNoWriMo, tedy National Novel Writing Month, jejímž cílem je napsat za jeden měsíc příběh, ale ne jen tak ledajaký - příběh, který má 50 000 slov!

Bohužel, cíle jsem ani zdaleka nedosáhl, napsal jsem pouhých 16 592 slov, ale byla to pro mně cenná zkušenost, rozepsaný příběh hodlám dopsat a rád bych se této výzvy zúčastnil i tento rok.

Tak a teď přichází několik úryvků z různých částí příběhu, abych vám nějakým způsobem nastínil, o co v tomto příběhu jde.

.....

Na Shakeelovi nebylo vše normální. Už na první pohled jste si mohli

všimnout, že část jeho lebky je tvořena kusem kovu (byl plešatý). 

Před několika lety mu totiž na hlavu spadla část lešení, když pod ním 

procházel a prorazila mu do lebky díru, do které mu lékaři museli 

voperovat kovovou destičku. Další věc byly oči, postrádaly 

jakékoliv bělmo. Pokud jste se na ně podívali z menší vzdálenosti, 

viděli jste, že každá jeho panenka má jinou barvu, jedna je sytě 

modrá a druhá spíše zelená. A pokud jste se podívali z ještě menší 

vzdálenosti než předtím, zjistili jste, že každá z jeho velkých 

zorniček má také jinou barvu - modrá panenka obklopovala 

normální, černou zorničku, kdežto uprostřed zelené panenky se 

podivně leskla zornička tmavě hnědé barvy.

.....

Shakeel nadšeně mluvil do vysílačky o tom, jak jim to

krásně jde, že tam za pár hodin budou a o tom, co by tam mohli 

najít, pokračoval líčením svých představ o setkání s matkou, když 

vtom přišla ona – Bouře s velkým B, Ledová Bouře. Když 

Shakeelovi do rukávu narazil první ledový krystal, věděl, že je to 

špatné, že s tím nic nezmůže a že může jen doufat, že přežije, 

protože krystal přiletěl rychlostí okolo pěti set kilometrů v hodině.

Ledová Bouře, to je zvláštní přírodní úkaz. Vzniká na obou 

zemských pólech současně, když se odlomí kusy ledovců. Vzdušné 

víry je poté vynesou do vzduchu, kde se začnou pomaličku točit. Na 

severním pólu se točí po směru hodinových ručiček a na jižním 

naopak. Velké kusy do sebe začnou narážet a rozpadat se na menší a

ty potom na ještě menší, až se z nich vytvoří krystalky o průměru jen 

několika desítek milimetrů, které se ale točí rychlostí okolo sedmi 

set kilometrů v hodině. Tyto krystalky vytvoří val, který je vysoký 

asi 50 metrů a tlustý přibližně 20 metrů. Pohybuje se směrem 

k rovníku rychlostí asi 10 centimetrů za hodinu. Val se pomalu 

roztahuje a cestuje k rovníku a to samé i val na druhé polokouli. A 

potom, nad rovníkem, se oba dva protichůdné valy srazí, krystalky 

se rozpadnou a po celé délce rovníků napadá sníh. A Shakeel byl 

v té pozici, kde ledové krystalky rotovaly rychlostí okolo pěti set 

kilometrů v hodině, ale hrozně pomalu se pohybují směrem 

k rovníku. Samozřejmě že Shakeel nešplhal nikde jinde, než na 

severní straně hory.

Schoulil se kolem lana pod maličkým skalním převisem a přitiskl se 

co nejvíc k hoře. Vykřikl do vysílačky, když do něj začaly krystalky 

v plné síle narážet. Potom se uklidnil a ještě více, nejvíce, jak to šlo, 

se nalepil na Mount Everest.

....

První věc, která ho napadla

při pohledu na tu osobu, byla: E = mc2. Ze dveří totiž vyšel Albert 

Einstein. Shakeel zůstal stát jako opařený a nemohl dostat z hlavy 

nesmrtelnou rovnici teorie relativity. Otevřel pusu a vypadlo z něj 

jedno slovo. „Jak?“ Albert Einstein se pousmál a řekl: „Jednoduše.“ 

Shakeel si urovnal myšlenky a odpověděl: „Jak jednoduše? Já to 

nechápu! Jste mrtvý už několik století. Vaše teorie jsou sice 

nesmrtelné, ale s vaší osobou už si tak jistý nejsem.“

„Proč?“

„Zemřel jste v roce 1955… To je před třemi sty čtyřiceti pěti lety.“

„Vše je relativní. Na Zemi jsem mrtvý, tady ne. Co na tom záleží? 

Ty mně vidíš, vidíš mě živého, ačkoliv já jsem jen kopie. Ale co na 

tom záleží? Vesmír je nekonečný a stejně tak lidská hloupost, ale co 

na tom záleží? To není důležité. Můžete si myslet, že jsem 

pomatený, ale to nevadí. Na rozdíl ode mě víte, kdo jsem. Kdo jsem? 

Můžete mi to připomenout prosím?“

Shakeel poslouchal ten monolog s otevřenými ústy.

„Určitě chcete dovnitř. Pojďte dovnitř! Nabídnu vám… Nic vám 

nenabídnu! Kdo jste? Nic vám nenabídnu, protože… nic nemám.“

„A co tedy jíte?“

„já jím své myšlenky a vzduch kolem sebe. Ne, samozřejmě si z vás 

utahuji. Nejím. Nevím. Možná, že jím. Co já vím? Nevím. Třeba jím 

a ani o tom nevím. Kdo vlastně jsem? A co na tom záleží? Vše je 

relativní a já existuji. Kdo já? Nevím. Nevadí. Dáte si čaj?“

„Říkal jste, že nic nemáte?!“

„Opravdu? Nevadí. Možná, že něco najdu. Pojďte dovnitř. Ne, 

počkejte, kam to jdete? Já vás dovnitř nepozval! Nebo snad ano? Asi 

ano. Nevadí, pojďte.“

Následovali pomateného fyzika do jeho domku. Skutečně jim udělal 

čaj, avšak z čeho byl a jak ho udělal, bylo zřejmě tajemství. Důležité 

bylo, že chutnal dobře. Zatímco si spolu povídali, Shakeel si všímal 

toho, že vědec je ještě pomatenější, než si myslel. To, co řekl v jedné 

větě, popřel hned v té další, říkal, že vše je relativní a že vesmír je 

nekonečný. Blekotal, bánil, jeho kovový dráček každou chvíli koulel 

kovovýma očima a zřejmě také nedokázal pochopit vědcovu mysl. 

To bylo totiž zhola nemožné.

.....

Tak to jsou asi ty nejšílenější úryvky z této šílenosti . Doufám, že se vám budou líbit, pište mi klidně své názory do komentářů .