Paní s kočárkem
Jedu si takhle domů ze školy... Autobus docela plný, nemám si kam sednout a tak stojím na kraji prostoru, který je vyhrazen pro invalidy a maminky s kočárky. Je to takový žlutý obdélník, asi 1 metr na šířku a 1,5 na délku. Stavíme na zastávce, nastupuje paní s takovým malým kočárkem. Vidí mě, jak oběma nohama stojím v tom obdélníku, úplně na jeho kraji. A tak najede s kočárkem dovnitř, zastaví přesně na kraji toho obdélníku a začne na mě řvát: "Copak nevidíte, že tady je místo pro kočárek?!" Na tohle jsem mohl reagovat jedině zdvižením obočí. A tak zdvihám obočí, nechápavě na ni civím a ustupuji z obdélníku. Když paní odešla za řidičem pro lístek, stejně jsem se posunul, abych se nelepil na ostatní. Protože, proč bych měl stát mimo prostor, když je ho stále půlka volná a ve zbytku autobusu je narváno? Když se vrátila, ani si toho nevšimla. Po vystoupení z autobusu jsem se tomu musel smát.
Komentáře
Přehled komentářů
Stalo se mi něco podobného. Sedím si takhle jedno nedělní odpoledne se čtyřletým synem v poloprázdné tramvaji, když nastoupí postarší muž, rozhlédne se, chvílí kouká na mého syna a potom na mě neurvale spustí něco v tom smyslu, že jsem okamžitě nepřikázala svému synovi, aby ho pustil sednout. Jenom jsem tak pípla, že je přeci místa dost, že si může sednout jinam. Začal vztekle řvát, že on nepůjde přes celou tramvaj si sedat jinam. Tak jsme se oba zvedli a šli si sednout do zadní části tramvaje my. Na tvářích ostatních lidí jsem viděla lehký úsměv a kroucení hlavy. Nikdo ale neřekl nic.
Něco podobného
Milena,28. 6. 2015 18:14